pátek 27. února 2009

Jaro v Montpellier

Je tu jaro! Dnes teploty dosáhly až ke dvacítce. Nádhera, nádherný den. Sice se bude opět ochlazovat, ale zima už se každopádně nevrátí.
Prostě pohodička, stromy na univerzitě už kvetou stromy a na trávnících polehávají studenti...
Ve středu jsem se chystala do Musée Fabre na výstavu Emila Noldeho. Studenti umění by měli mít vstup zdarma, jinak se platí kolem čtyř eur. Mě od placení uchránilo o, že jim na kase nefungoval přístroj na kreditní karty, a tak jsem dostala volňáska jak na Noldeho, tak do stálé expozice. Tolik se jim mě zželelo, když jsem se tam táhla s taškou z Lidlu:))(samoobsluha Lidl-výhodné ceny, stanice kytičkové tramvaje Voltaire)
Stálá expozice je rozdělena do několika pater, s plánkem se prochází mnohem líp. Nečekala jsem, že je tak rozsáhlá. Nejslavnější obraz sbérky je patrně Setkání, neboli Dobrý den, pane Courbete! Najdete tam holandské krajinky a zátiší, pak chronologicky díla od renesance po dvacáté století, převážně francouzské umělce, v oddělení impresionismu i Maneta, Moneta či Berthe Morissotovou, z dalších známějších jmen např. Zurbarána, Corota, Poussina, Canovu, Ingrese, Bazille, Duchampa, Poliakoffa a poslední patro je rezervováno pro krajana, i když ne rodáka z Montpellier, Pierra Soulagese.
Před koncem prohlídky jsem ještě hodila menší pokec s jedním ze sekuriťáků a musela smazat všechny foky interiéru galerie a obrazů, takže dokumentace žádná, nezbývá než mi věřit, že muzeum je opravdu moc hezké a na oblastní poměry vcelku i rozsáhlé! No a Noldeho ani nezmiňuji, to bylo prostě perfektní!

pondělí 23. února 2009

Negativní okénko

Aby to tu nepůsobilo jako pění ód na jižní Francii, po více jak měsíci pobytu tady jsem se rozhodla, že sestavím žebříček negativních dojmů z pobytu v Montpellier, aby byl blog skutečně sdělný.

- sprchy na koleji: z vás udělají v zimě otužilce (zima ve sprše, loupající se stěny, pořádného tlaku vody ze sprchy se nikdy nedočkáte. Horká voda jak kdy, někdy teče jen teplá. Horká voda se ochladí dřív než vám steče k nohám. Voda je velmi tvrdá, vápenatá, zanechává bílé fleky všude, pozor na rychlovarnou konvici.)
Musím ovšem říct, že se to zlepšilo, teče horká už pravidelně..ale člověk nikdy neví, že.

-administrativa: I přes to, že já osobně jsem s administrativou nezaznamenala výraznější problémy (ťuk ťuk - možná je to proto, že jsem odjížděla řádně připravená na totální bordel a leháro francouzských úředníků), jsou francouzi schopní od vás přijaté dokumenty dokonce i ztratit. :)
Mě se záhadným způsobem ztratil rekomando dopis, v němž byl LA, a tak jsem tady musela nechávat podepisovat jeho kopii, kterou jsem naštěstí měla. K vystavenému potvrzení jsem jako bonus dostala další dvě potvrzení zdarma (které se velice hodily).

Vyřízení veškeré administrativy (pokud si to nedáte vyloženě za maratonský úkol) trvá cca měsíc.

-vítr: přes zimu prý vane jižní Francií od středozemního moře mistrál. jestli je Mistrál i to co vane v Montpellier, nevím(jestli mi to někdo dokáže upřesnit, tak do komentářů, prosím, pouštím si Goťáka a docela by mě to zajímalo), nicméně je tu pořádně větrno, takže i když je venku nádherně a sluníčko, kvůli větru se člověk musí nabalit do šály a někdy i rukavic. A jaké by tu mohlo být hřejivé počasí takhle v únoru!

-bagety: někým obdivované, někým nenáviděné. Ty klasické dlouhé nevydrží do rána ani kdybyste se na hlavu postavili. V horším případě zkamení, v lepším případě, pečlivě uzavřené v igelitovém obalu, zgumovatí. Ach, ty české rohlíky, které jsou čerstvé opravdu skvělé a druhý den ráno na ně můžete namazat marmeládu, aniž byste si užvejkli zub.

-stávky: každou chvíli je nějaká stávka, bohužel, pokud je univerzitní, což není neobvyklé, hodiny nečekaně odpadají, odpadlé hodiny se pak nahrazují a prodlužují, studium se vleče, nevíte kdy zase někam přijdete a jestli váš profesor zrovna nestávkuje. Pokud to nepřesáhne snesitelnou mez, je ale docela zábavné sledovat jejich odhodlanou manifestační náturu, pokřiky a soudržnost. Oni prostě potřebují jednou za čas, když je hezky, nějaký důvod vyjít si ven na procházku a zazpívat si.

-způsob výuky: probíhá ve většině případech způsobem vše co nejlépe napodobit, okopírovat, a na tom se to naučit. Není to špatná metoda, ale vyhovuje to jak komu. Co jsem tak slyšela od ostatních, i teoretické přednášky - naučit se slovo od slova a pak je reprodukovat. Maluje se podle vzorů v knížce,"jako to dělal Picasso/Hockney, atd" samozřejmě neplatí to naprosto vždy a u všeho...kvalita studentských prací je průměrná až nižší, kurzy od Pole taky nejsou žádný Oxford a probíhají jen jednou týdně.

-internet: naprosto ohavné připojení, ve špičce (kolem půl osmé až půl deváté) zaseklé tempo, dvojnásobně pomalé stahování souborů, pomalé načítání videí (např. youtube), časté výpadky sítě. Není to životně ohrozitelné a maily napíšete, soubory stáhnete, stránky prohlédnete, i na blog napíšete... ale občas to prostě nas..e :)




sobota 21. února 2009

Millau ,caves de Roquefort a village de Couvertoirade

Asso erasmus pořádalo výlet na Pont Millau. Nejprve jsme se zastavili ve městečku Millau a jeho muzeu, v němž byly historické nálezy keramiky a také muzeum rukavičkářství, neboť město proslulo výrobou rukaviček. V muzeu je také k nahlédnutí toaleta Emmy Calvé, slavné francouzské spranistky konce devatenáctého století, rodačky z této oblasti.
Po návštěvě městečka jsme se ydali autobusem k yhlídce pod most Millau. V informačním centru promítali zajímavý dokument o stavbě mostu, jen škoda, že jsme po mostu neprojeli, ale dívali se naň zdola. Tak příště!














"Nejvyšší most na světě je v současnosti dálniční most Pont de Millau nad chráněnou přírodní rezervací přes řeku Tarn nedaleko města Millau v departamentu Aveyron na jihu Francie. Byl slavnostně otevřen 17. listopadu 2004 po 38 měsících stavby. Délka mostu je 2 460 m, maximální výška nad hladinou řeky je 270 m. Most má celkem 7 pilířů, které mají výšku od 77,5 do 245 m v závislosti na terénu...
..Stavbu tohoto pozoruhodného díla si vynutila nesmírně komplikovaná situace na dálniční komunikaci A-75 z Paříže do Barcelony. Znamenalo to projíždět serpentinami do údolí a po přejetí nízkého mostu nad hladinou řeky opět stoupat do kopce. V letních měsících se zde tvořily kolony dlouhé až 50 km, což byla pro městečko Millau ekologická katastrofa a byl to pochopitelně i problém s bezpečností dopravy a obrovskými časovými ztrátami. Situace již v tomto úseku byla neúnosná. Proto francouzská vláda v 90. létech rozhodla o překlenutí údolí vysokým mostem a v roce 1996 byl ve výběrovém řízení vybrán projekt vynikajícího britského architekta Normana Fostera, který je nositelem mnoha prestižních ocenění v oblasti architektury. Práce začaly v říjnu 2001..."(http://www.quido.cz/stavby/millau.html)

A moje dojmy? No, původně jsem si myslela, že je nejdelší. Ale ukázalo se, že měří "jen" 2,5 kilometru. Je nejvyšší..ale v údolí z kopců se to taky nezdá. A vzhledem k tomu, že jsme stáli pod ním a celkem vysoko na kopci, nezdál se mi zas až tak vysoký. Ale rozhodně je velice krásný, nejkrásnější most jaký jsem zatím viděla. Nejlepší pohled se vám dostane při příjezdové cestě, kdy se klene v údolí mezi pidistromečky, malinkými domky jako nádherná krajka. Cvaknete fotku a máte ji jako z pohlednice, z vyhlídky pod mostem uvidíte ovšem už jen povícero.. spodní sloupy.

V infocentru promítali film o tom, jak se most stavěl. Obrovské plošiny silnic byly doslova šoupány směrem k sobě. Moc hezký byl pak moment, kdy těsně před konečným sešoupnutím, vtěsnali dělníci do mezery flašku sektu, pošoupli a..prásk! Údolí bylo překlenuto !

Odpoledne jsme se ještě zastavili v caves de Roquefort, podívat se, kde zraje a jak se vyrábí slavný plísňový sýr a cestou zpět do Montpellier jsme se zasavili v půvabné maličké středověké pevnůstce La Couvertoirade l'Aveyron.

pátek 20. února 2009

Postmoderní čtvrť Antigone v Montpellier

Do této čtvrti projdete pasáží přes obchodní centrum Polygone a octnete se v trochu bizarní úpravě moderního města do duchu antických památek, s kopiemi slavných (nejen) antických soch...nejprve jsem nevěděla co si myslet. Kýč? Prý to je postmoderna... hmm... každopádně se "antika" do tohoto slunečného města jižní francie celkem i hodí a místu dodává dovolenkovou atmosféru..ať se to už člověku líbí nebo ne.
Za řekou se mimochodem nachází Maison étudiants a další fakulta univerzita a sídlí tam také kancelář Asso erasmus, které pořádá středeční večery v klubu Macadam a také výhodné výlety po okolí.

Autorem architektonického návrhu je Richardo Bofill, španělský architekt, který se také podílel na návrhu budovy Corso Karlín v Praze.
Někdy jsem opravdu nevěděla, jestli se smát, brečet nebo nadávat, například když proti mně vzlétala kopie Niké Samothrácké na Place de l´Europe nebo když se řecký atlet koupal ve vodotrysku, ale když jsem viděla Michelangelova Mojžíše sedícího před knihovnou, Dianu na lovu, kterak se rozhlíží směrem do ulice (asi kontrolovala plynulost silničního provozu) a neznámou antickou bohyni žehnající motorce, zaparkované pod jejím soklem, musela jsem se prostě smát :)

(letecký pohled)

středa 18. února 2009

Arles a Camargue



















Nemám ráda sncf. Asi je hezké, že lístky na různý čas stojí různě, ale když vám pak vytisknou u přepážky jízdenku za deset euro a vy vidíte, že v automatu to stojí šest, pak si říkáte, na co že jste si tu slevenku 12-25 let dělali. Tedy jsme jeli, pro zajímavost ,zatím nejpěknějším vlakem s pohodlnými pruhovanými sedačkami, ter do Arles. Cesta trvala cca hodinu.

Arles - město Van Gogha. Také jsou tu na to právem pyšní a po městě stojí cedule s obrazy od něj před místy, která maloval. My jsme viděli cedule dvě. Je to odporně turistické, ale mně se to líbilo moc, protože dnes, i když třeba znáte jeho obrazy, si v té spleti ulic, navíc dnes vyzdobených auty, dopravními značkami a krámky, stěží třeba všimnete, že tady mohl něco slavného namalovat. Na náměstí v Arles stojí slavný románský kostel St. Trophime a v centru se nacházejí dvě slavné římské památky - aréna a amfiteátr.

Na Office Tourisme nám poradili, že do oblasti Camargue se dostaneme nejlépe autobusem z nedaleké zastávky Clemencau, do Ste Maries de la Mer, hezké malé vísky u moře. Tedy jeli jsme. Cesta trvala cca přes půl hodiny, míjeli jsme chatteau d´Avignon, který vypadal poměrně opuštěně, až jsme dorazili do S.Maries de la Mer. Krásný přístav, ale všude prázdno, jako by byl nějaký svátek. Na office Tourisme se divili, že nemáme auto nebo kolo a moc nám neporadili s tím, jak si Camargue prohlédnout. Výletní lodička nepremávala. Chvíli jsme bloudili u pobřeží, až nás napadlo sledovat koňské bobky, neboť jsme co chvíli potkávali výletníky na koních. Turistické značky chyběly, tak jsme šli "po hnědé". Projížďky na koníčkách jsme opravdu našli, a byla to ta nejlepší procházka, jakou si mohl člověk přát, včetně malého dobrodružství, když se nám koně trochu splašily.. Výlet nakonec nemůžu označit za nejlevnější (koníčci hodina 15e a rezervace 10e, vlak tam a zpět nás stál dvojnásobek než jsme čekali - tam i retour 20e a 5e bus do vesničky), ale za vyjížďku po camarouge na ponících, plavení se kolem bažin, to opravdu stálo!
Koňáci by se mi asi vysmáli, ale pro mě, která na koníkovi seděla naposledy někdy ještě na pouti, úžasný zážitek.

neděle 15. února 2009

Bleší trh na Mossonu

V neděli jsme zašli na blešák na Mossonu, konečné zastávce tramvaje 2. Koupíte tam velmi levně naprosto cokoliv, co potřebujete, co jste si zapomněli dovézt, nebo jen tak, co se vám líbí. Chcete staré vydání Asterixe, obrázek ze třicátých let, rozbitý zrcadlo, kolo, stěrač do auta, polní stojan, ledničku, mikrovlnku, lustr, vypelichané panenky Bárbí, kulíky, Levisky, kosmetiku, prádlo, mejdlo... račte dál...

sobota 14. února 2009

Perpignan

Konečně jsem pochpila nepochopitelný smysl sncf železnic. Lístek na obyčejný ter vlak koupíte v automatu vždy o něco dráž než se dá sehnat na internetu, jízdenku si však musíte vytisknout nebo nechat poslat poštou. V automtech na nádraží je to tedy dražší. Za přepážkami vám pracovníci vydají jízdenky na TGV - ty jsou na rozdíl od jízdenek "ter" na pevné datum, s rezervací sedadla. Nesmíte si zapomenout před vstupem na peron, lístek označit ve žlutém značkovači. lístek na ter rubem nahoru, na TGV si jej musíte údajně cvaknout také(lícem nahoru), ačkoliv máte pevné datum, hodinu a sedačku. Nechápu :)
Také mne první jízda TGVčkem zklamala, no zkrátka jsem nejela dlouhou atraktivní trať, ale pouze dvě hodinky cesty do blízkého městečka, takže přijel takový postarší vysloužilý vůz, a převratné rychlosti tedy rozhodně nedosahoval. No on ani nebyl dražší než cesta ter-kem.
Perpignan je moc hezké městečko s alejemi palem a uličkami barevných domků, nevypadá však ani trochu francouzsky! Procházíte ulicemi a všude je cítit nádech nedalekého Španělska.Barvami, architekturou, lidmi... Připadali jsme si jako ve Španělsku.
Jedinou hlavní a nejkrásnější památkou je Citadela a v ní gotický palác králů Mallorky(vstup 2e). Z věže je nádherný výhled na město i na pohoří Pyrenejí, které se tyčí na horizontu.
Při procházce městem jsme se zastavili na trhu a prohlédli si kostel St Jean.








středa 11. února 2009

Mare nostrum a Moře

O naší volné středě jsem si udělali dvojnásobně mořský výlet. Nejprve do Mare nostrum, takové podmořské zoologické, a odpoledne vyjížďkou k moři, protože je ostuda být tu měsíc a dosud nebýt u moře.
Vstupné do Mare Nostra stojí 10e pro studenty, a vzhledem k tomu, že v přepočtu za to dáte 270 korun, není to vůbec dražší než návštěva stejného centra v Praze (fakt, koukala jsem na internet!)
Bylo to pěkné a stálo to opravdu za to. Krásní tučňáci, medúzy, akvárka s rybkami a mořskými živočichy, prostě mořská zoo. Bylo tam spousta atrakcí pro děti. Atrakce, která dostala i nás, však byla imitace interiéru lodi, dešťě, bouře i uklidnění, všechno z pohledu kabinky, s nkláněním lodi, promítáním na obrazovku i "opravdovým"dešťěm. (video přidám později)
Pak jsme se vypravili na Place de l´Europe, odkud odjíždí autobus 28 k moři na Pérols. Autobus jezdí dvakrát za hodinu (jestli je to v sezoně jinak, nevím). Cesta busem trvá cca půl hodiny, v závislosti na provozu. Po výstupu z autobusu se pak musí jít ještě kousek pěšky do centra mezi plážové domky a odtud pak na pláž, což trvá cca 15 minut.
Co jsem slyšela, moře je velmi studené i v květnu i srpnu, takže moc vstřícné ke koupání není. Aspoň, že mi nemusí být líto, že neumím plavat, já stejně nejraději jen tak brouzdám u pobřeží.

úterý 10. února 2009

Už zase ta stávka...

Dopoledne jsem si pěkně prošla čtyřikrát cestu kolej-škola. Napřed kvůli mojí skleróze, neboť jsem si zapoměla na koleji desky s výkresy, a když jsem se pro desky vrátila a zpocená se dobelhala do školy, dozvěděli jsme se, že ve tři je na Peyrou univerzitní stávka, která ve škole už tak týden trvá, a že škola není. No skvělé. Popadla jsem ty nešťastné desky a šla zpátky na kolej. Alespoň si vyjdu do města, řekla jsem si. Koneckonců, úkol pro dnešní den byl splněn, potvrzení od lékaře mám. Přišla jsem sice objednaná na jedenáctou včas (UPVIII., Maison des étudiantes, budova Charles Camproux, prohlídka je zdarma), ovšem na řadu jsem přišla asi až o dvacet minut později, takže jsem tam nakonec strávila hodinu. Paní doktorka byla fajn, zvážila mě, změřila mi tlak, dala mi přečíst pár písmenek a vyplnila jsem s ní obsáhlý dotazník, kde se mě ptala na všechno možné, například jestli máme v rodině nějakou chorobu, proti čemu jsem očkovaná, a dokonce jestli jezdím tramvají nebo chodím pěšky! Perličkou byla otázka zda piju alkohol, říkám že jen málo a občas. "A kdy ho tak pijete? Jednou týdně třeba?"- "No, třeba jednou týdně." - "A o víkendu?" - "No, o víkendech,no.. někdy večer..." - "A to každý víkend?" - "Ne, každý víkend ne, občas.. " - "Jak často?" "No já nevím..párkrát za měsíc.." Což byla konečně správná definice, která paní doktorce stačila.
Kupodivu se mně paní doktorka nezeptala na to, do jakého baru chodím nejčastěji a jaký druh alkoholu preferuji. Úplně jsem čekala, kdy se zeptá ještě na tohle! Asi usoudila, že zas tolik nepiju a tak nemá cenu se mě ptát.

Odpolední stávka byla zajímavá, studenti hýřili různými pokřiky a bylo to vůbec takové veselé. Večer jsem si nakoupila francouzské sýry, jeden suvenýr z hrozně vtipného obchodu Pylones, z jehož nabídky jsem byla smíchy doslova na kolenou, a aby toho ten den nebylo málo, tak jedny překrásné šaty z francouzského butiku. Když jsem totiž zahlédla ty brutální slevy, bylo mi jasné, že si něco vybrat musím. Tak to byly nakonec šaty zlevněné ze 130e na 30e. Myslela jsem, že mě asi klepne. No nekupte to!

pondělí 9. února 2009

Hurá, třikrát sláva!

Dnes ráno jsem šla prvně vyměnit prádlo (budova E vedle salle internet, mění se každé 3 týdny a je to bez poplatku). To není důvod mojí radosti. Dala jsem si taky vyprat bundu (Salle Laverie, pračka i prášek jsou na mince, nastavíte teplotu a za 45mn máte vypráno). To taky nebyl důvod k radosti. Šla jsem totiž platit kolej, a hádejte - ano, je to tady, vážení přátelé, papírování se vyplatilo a místo cca 160e jsem platila 113. Díky, francouzská sociálko!

sobota 7. února 2009

Carcassonne

Asso - Erasmus Montpellier pořádá výlety pro Erasmáky, nuže, já, v rámci potřeby se družit a navazovat nová přátelství, poznávat kraje kde vlaky nejezdí a v neposlední řadě ušetřit, neboť tyhle výlety bývají výhodné, jsem se přihlásila taky. Jelo se do Carcassonne, a výlet stál příjemných 15e. Přátelství jsem sice žádná nenavázala, neboť skupinky se srocovaly podle země původu a nejvíce jsem zaznamenala španěly a němce. No to si moc nepokecám, říkala jsem si. Vyjížděli jsme brzy ráno z parkoviště u Maison étudiants na druhé straně montpellierské řeky Le Lez, kde sídlí kancelář Asso-Erasmus. Vstávala jsem příliš brzo a spát šla příliš pozdě na to, aby mě v autobusu nechytla spací krize. Takovou jsem ale opravdu nečekala. Kolem mě to šprechtilo německy, tak jsem si občas podřímla. Jeli jsme asi hodinu. Cestou jsme se stavili v hezké středověké vesničce Lagrasse a navštívili tamní opatství. Poté už to bylo půl hodinky do Carcassonne.


Prohlédli jsme si starobylou pevnost s úžasným opevněním i moderní část města, kde se mj. nachází muzeum des Beaux Arts se vstupem zdarma:)

Do hradu i na hradby platí jedna a ta samá pětieurová vstupenka,, počítám-li "tarif réduit" pro studenty. Počasí bylo proměnlivé, ale foukal velice silný studený vítr a obzvlášť na hradbách to bylo pořádné dobrodrůžo. Nenastydla jsem, ruce mi neumrzly a na tu zimu tam už jsem málem zapomněla.
Hlavní je, že nepršelo a vyvedly se fotky i video!


Carcassonne mne trochu zklamalo, neboť jsem o tomhle městečku měla až příliš romantické představy. (Uprostřed vysokých kopců v hornatém terénu se na nepřístupné vyvýšenině rozkládá starobylé opevněné město, kde se zastavil čas...daleko nikde nic, panenská příroda, skály a hrad..) Realita byla přesně opačná - sjeli jsme z dálnice a po chvíli jsme dojeli na vcelku rovinaté parkoviště, kde se vypínaly dvě nově opravené věže, vstup do města. Před parkem už stály turistické atrakce, nezbytný kolotoč, výhled z hradeb poskytoval panoramata moderní obydlené části Carcassonne. V městečku bylo spousta kaváren, creperií, obchůdků se suvenýry, spoustu turistů a dalších velmi neromantických atrakcí. Dojem z hradu je v každém směru pozitivní, ale jestli má někdo podobnou představu jako jsem měla před návštěvou Carcassonne já, nechť zchladí představu skalistých hor ve fotogalerii.

čtvrtek 5. února 2009

První týden v únoru se blíží ke konci...

Ve čtvrtek jsme odevzdali prezentace na fotku. Ne, na flešce to opravdu nestačí! Vytiskli jsme si fotky na pěkné papíry, doprovodný text přiložili, úvodní stránku k tomu naklepli a do vazby to dát nechali, tak se to dělá! Mimochodem, moje vytištěné fotky ve výsledku vypadaly, jako by mi v tiskárně tiskla jenom zelená. No, snad moje geniální myšlenka zvítězí nad nekvalitními fotografiemi i textu v příšerné francouzštině. Chudák, ještě ani neví jak se pobaví..Přemýšlela jsem, jak asi působí moje francouzština na francouze..docela bych se chtěla slyšet, musí to být velmi zábavné. Myslím, že moji úžasnou francouzštinu nejlépe vystihuje moje modifikace známé scénky s Ivou Janžurovou.:

Francouz: Nevadí vám, když si sklopím sedačku?
Já: Děkuji, nechci.
………………
Francouz: Sem ještě musíte vyplnit rok absolutoria a místo
Já: Jaké je vaše jméno? Kde bydlíte?
……………….
Francouz: Čím mohu posloužit?
Já: Máte rád kotletky? Rovné nebo šikmé?
Francouz: Tady je papírnictví
Já: Opravdu...? Je zde kupé pro matky s dětmi?
…………….

Vzhledem k tomu, že se ve škole konala jakási manifestace, místo hodiny jsme měli „úžasnou“ přednášku o věcech kolem té stávky. Nechápu, že je to pořád baví, ale když o tom druhou hodinu neustále zaujatě diskutovali, měla jsem co dělat, abych udržela vážný výraz účasti. Alespoň dobře, že jsme končili dřív a já stihla kurz francouzštiny.

středa 4. února 2009

Avignon, Pont du Gard a Uzés

Začátkem měsíce února, hned první středu, jsme si vyjeli na výlet. Byla jsem pozvaná, a tak nebylo třeba vlaku. Vyjeli jsme z Montpellier brzy ráno a jako první jsme navštívili Avignon - navštívili jsme papežský palác(tarif reduit 7e), prohlédli si zahrady, odkud je nádherný výhled, i slavný nikam nevedoucí a uprostřed řeky končící Pont Saint Bénezet, známější jako "Pont d´Avignon".
Pak jsme se vydali k nejslavnějšímu římskému akvaduktu Pont du Gard, který se nachází nedaleko. Na samotný akvadukt se vstupné sice neplatí, ale na parkovišti vás za stání těch pár euro zaplatit donutí. Akvadukt měří 49 metrů a je tak vůbec nejvyšším akvaduktem, který kdy římané vybudovali! Přiváděl vodu do Nimes z pramenů nedaleko vesničky Uzés. Výlet jsme tedy zakončili večerní procházkou v uličkách téhle romantické vesničky. Cestou tam jsme však ještě podnikli sladkou zastávku návštěvou musée Haribo(vstup reduit 5e-pro děti je to fajn zastávka, mně osobně výroba sladkostí tolik nezajímala, zato jsem se kochala výstavou historických reklam na sladkosti a nabídkou bonbonků a ochutnala pár dobrůtek..no, pár..:)) )

neděle 1. února 2009

V neděli se nedělá. A nic se neděje.

Nakupovat ve Francii v neděli nemá vůbec smysl, jak jsem se přesvědčila. Dokonce i obchodní centrum Polygone bylo jako po vymření. V neděli je vůbec nejlepší zůstat zalezlí jako všichni francouzi, obzvlášť., když ani počasí není právě nejlepší.
Co se týče vína, tak i to nejlevnější víno tady je mnohem lepší než ty u nás. Sýry jsem zatím neměla tolik příležitost ochutnat, ale mají samozřejmě bohatý výběr, a sem tam je vidět i pojízdný prodejní krámek na Place Albert 1er. Nejhorší je to tu s pečivem. Ačkoliv je tu mnoho různých Maison des Pains, kde jsou skvělé šátečky, božsky měkounké croissanty a vůbec všechno možné, typické dlouhé bagety, které nahrazují naše rohlíky, se (alespoň podle mého) prostě nedají jíst. Na české rohlíky prostě nedám dopustit. Nesrovnatelně raději si namažu měkounký a křehounký croissant, ovšem to je spíš rohlíček než rohlík. Dlouhá bageta vypadá úžasně do chvíle, než jsem ji ochutnala. Než se mi podařilo ji užvejknout, podrásala mi patro, ačkoliv se zdála ještě teplá, tedy dnešní…druhý den z ní byl kámen tak akorát do strouhanky. Ale tak proti gustu..třeba se jinému bude zdát výborná, já raději rohlíky.
Ale co je hlavní – v úterý jsem panu Laggillairdovi dala podepsat LA, sice říkal bůhví co, ale podepsal! Hned jsem kopii poslala mailem na naše zahraniční oddělení a den nato mi napsali že jej přijímají a grant by mi měl přijít během příštího týdne! Hurá.
Co jsme dělali na úterním předmětu si moc nedokážu vysvětlit – vytvářeli jsme koláž tím, že jsme rozstříhávali papíry s barevnými otiskovanými vzorkami – to bylo tak..“zábavné“. Vzali jsme si nějaký nástroj a tupkovali jím barvu na papír jako s tiskátkem. Čím hustší vzor byl a čím víc se to podobalo chaotické tapetě, tím líp. Nyní jsme to měli rozstříhat a sestavit z toho nějakou lepenou koláž. Kdybych uměla lépe francouzsky, chtěla bych si to nechat líp vysvětlit.
Na další hodině pak hovořil o Ittenovi a jeho teorii barev, vysvětloval princip komplementárních barev a vyšlo z toho, že jsme si malovali barevné čtverečky vedle sebe. Vrcholem však bylo, když jsme měli malovat portrét barvami. Inu, beru barvy, črtám si linky, a jedu si prostě po svém. Přišel profesor a že prý takhle je to špatně, že dělám tím štětcem linky a že musím dělat skvrny. Takhle! A ukázal mi nějaký portrét v knize, s níž obcházel celou třídu. Docela jsem vypěnila . To je prostě styl výuky na francouzské vysoké škole. Všechno se jak opičky naučit správně napodobit, k čemuž nám poslouží vzory z knih. Ať už je to kreslení portrétu stylem šrafování podle Gogha, vytváření co nejdokonalejší kopie plakátu ve fotošopu či kreslení barevných čtverečků podle Ittena.